Seamus seděl na vršku veliké krypty a líně řídil své nemrtvé, zatímco se díval dolů na město. Malifaux bylo nazýváno největším objevem v historii lidstva a on musel jen souhlasit. Každý se pachtil po svém vysněném pokladu , relikvii nebo zázraku, ale on ten svůj už nalezl. Ve staré dávno opuštěné knihovně Seamus nalezl zaprášenou knihu a v ní naší vědě dosud neznámé – tajemství oživování mrtvých.„Hej, Molly, dávej pozor, holčičko moje.“ Seamus z náprsní kapsy vytáhl hodinky a zkontroloval čas. Rychle vyskočil na nohy a upřel pohled k centru města, kde se dal snadno rozpoznat třpyt Trhliny, portálu spojujícího tento svět se Zemí. Jakmile velká ručička na hodinkách dosáhla celé, z Trhliny se vynořila veliká lokomotiva chrlící k nebi hustá černá oblaka dýmu. „Přesně na čas, Molly. Obrovská naolejovaná mašina, nádhera.“ Seamus zacvaknul hodinky a schoval je zpět do kapsy. Potom se otočil směrem k Molly Squidpiddge, která seděla na kryptě vedle něj. Zdálo se, že znovuoživení nepřijímala zrovna nejlépe, když shrbená vykašlávala na zem další krev. „Zatraceně, Molly, ty jsi ale nechutná.“ Seamus nechápal, kde se v ní všechna ta krev bere. Už to bylo několik měsíců, co zemřela. Člověk by řekl, že už musí být úplně vysušená, ale ona byla stále plná té bublající rudé břečky. Oklepal se a obrátil své myšlenky zpět k přítomnosti.
Seskočil z krypty dolů, upravil si klobouk a ometl smítko z obleku. Nedaleko jeho četa nemrtvých konkubín vyhrabávala hrob. Bylo to celé osazenstvo Salónu Madame Sybelle. Od chvíle, kdy přijel do města, si k nim vybudoval velmi vřelý vztah. Byl si jistý, že jsou stejně tak rozkošné nemrtvé, jako byly živé. Jen už jim to tolik nemyslí. Z lopat, které jim dal, si ji nechala pouze jediná. Ostatní drásaly zem holýma rukama. Bez ohledu na neefektivní techniku náraz lopaty na dřevo ohlásil, že dosáhly svého cíle. Přispěchal, aby nahlédl do hrobu, zvědavý, jak Phillip Tombers vypadá. Jedna z dívek uvolnila víko rakve a on uviděl vysušenou a scvrklou mumii, následek měsíců pod zemí. „Strýček Seamus by rád věděl, co skrýváš, starý brachu. Polez ven a popovídáme si, co ty na to?“ chichotal se, zatím co se jedna z holek snažila tělo vytáhnout. Jak dívka pracovala, povšiml si Seamus drobné bílé vločky, která jí přistála na rudých šatech. Zamrkal. Myslel, že se mu to jen zdálo a pohlédl na nebe, kde rychle rostla temná sněhová mračna.
„Sníh? V červenci?“ prohlásil Seamus. Otázka nebyla mířená nikomu konkrétnímu, a tak ho překvapilo, když mu Molly odpověděla.
Utírajíc si rukou krvavá ústa, pohlédla na nebe a jistým hlasem prohlásila „Prosinec.“
Jak to Molly řekla, zvedl se prudký vítr a začalo silně sněžit. Seamus si přitáhl kabát k tělu, jak se do něj zakousl náhlý chlad. Překvapeně sledoval, jak okolo něj sníh rychle tvoří závěje a halí hřbitov bílou pokrývkou. Kde ještě před chvílí bylo jasně vidět město, nyní zuřila vánice. Celý svět se rázem smrskl na Seamuse a hřbitov kolem něj.
Pouze několik stop od místa, kde stál, se u stěny krypty vytvořila veliká závěj. Znenadání se závěj zatřásla. Chvilku byl klid, a pak znovu. Na to ze sněhu začala vylézat obří postava. Zprvu nezřetelná, ze sebe setřásla sníh a objevil se ledový titán. Právě zrozen ze sněhové závěje se rozhlédl kolem a zákeřně se zašklebil.
Seamus sice překvapen, ale beze strachu tiše prohlásil „Zajímavé.“ Načež rozepnul kabát. Rychle vytasil zdobenou pistoli, která mu visela pod rukou, a zamířil na hrozivé monstrum. Zbraň vystřelila s ohlušujícím rachotem a síla výstřelu odhodila titána na stěnu krypty. Molly, která tiše seděla na střeše, spadla na zem, jak se pod ní stavba zatřásla. Seamus obrátil pozornost na dívky vytahující mrtvolu z hrobu. Všude kolem se začal třást navátý sníh a vylézali z něj drobní démoni, malé verze obřího titána.
Rychlým gestem ruky vyslal Seamus své nemrtvé proti příšerkám. Dívky zasyčely, jako divoká zvířata vyhnaná ze svých doupat a vyrazily proti ledovým stvořením. Zadupávaly je do země, ale ze sněhu vylézala další a brzy byla proti dívkám v přesile.
Otáčejíc se od bitky, vykřikl Seamus, „Sybelle, seber tělo! Odcházíme.“ Na rozdíl od zbytku svého doprovodu, který byl za života štíhlý a atraktivní, Sybelle byla robustní, špekatá a ošklivá. Jako nemrtvá získala ještě větší sílu, takže pro ni nebyl problém zvednout Phillipovo tělo ze země a přehodit si ho přes rameno. Seamus se otočil připraven opustit bojiště za ním, před sebou však ve vířícím sněhu uviděl siluetu ženy a rozhodl se vyčkat.
„Slečno, jste Tombersova sestra…milenka? Fascinující rodina není-liž pravda?“
Vichřice se na chvíli uklidnila, sněhová opona opadla a odhalila ženin vzhled. Měla na sobě dlouhý kabát, pruhované punčochy a boty na podpatku. Na hlavě měla teplý kožešinový klobouk a motocyklistické brýle. Její hlas byl stejně ledový, jako byl mrazivý vítr kolem.
„Ne, ale dědictví Phillipa Tomberse náleží mě! Položte tělo a jděte!“
Seamus se zasmál. „Víte co? Pošlu vám ho, až s ním budu hotov. Čestné slovo. Jakou máte adresu?“ Nečekal na odpověď a zvedl zbraň k výstřelu. Spolu s pohybem ruky se však znovu zvedl vítr a vytvořil clonu, která cíl zahalila. Neměl ani čas, zasmát se vlastnímu vtipu, když za sebou zaslechl chraptivé vrčení. Otočil se a viděl Sybelle visící ve vzduchu za nohavice Tombersových kalhot a titána, který se hrabal z trosek krypty a v pěsti držel nebožtíkovo tělo. Titán se právě snažil Madame Sybelle setřást.
Molly se také snažila dostat z trosek. Vykašlala do sněhu další dávku krve, postavila se na nohy a vrávorala ke svému pánovi. Pozvedla paže a slabým hlasem volala „Seamusi!“, ale vytí větru jí kradlo slova od úst.
Při jiné příležitosti by Seamuse pobavilo dívat se, jak Sybelle visí a bezmocně kope svýma tlustýma nohama ve vzduchu, ale už začínal být netrpělivý. Znovu pozvedl zbraň a vypálil ledovému titánovi přímo do prsou. Titánovo ani Sybellino sevření však nepolevilo. Povolil Phillip a roztrhl se na kousky. Některé dopadly do sněhu. Sybelle se odkutálela s párem nohou a titánovi padajícímu dozadu zůstal trup.
Ve stejném okamžiku však za titánem stála také droboučká postava Molly Squidpiddge. Jeho stín ji celou zakrýval. Beznadějně sledovala, jak se nad ní titán kymácí a v obraně před sebe pozvedla slaboučké ruce. Titán se zřítil k zemi těsně před ní. Pod jeho obrovskou vahou se otřásla země. Molly na stále ještě nejistých nohách ztratila rovnováhu, nemotorně zamávala rukama a pozadu se zřítila do otevřeného Phillipova hrobu. Jejímu neštěstí však ještě nebyl konec. Následně byla zasypána a pohřbena vlnou sněhu.
Phillipsovo tělo nedopadlo o moc lépe. Jak titán dopadl na zem, Phillipova hlava narazila na jeden z náhrobků, odtrhla se od krku a vysokým obloukem letěla v otočkách vzduchem pryč. Seamus se zaškaredil a bez dechu sledoval letící hlavu a srdce se mu skoro zastavilo, když narazila o zem a zmizela ve sněhové závěji. Přímo naproti místu, kde hlava dopadla, stála žena v kožešinovém klobouku. Oba to měli k hlavě stejně daleko. Seamus přimhouřil oči a vpíjejíc se do jejího ledového pohledu vyrazil jako šipka a sprintoval k ležící hlavě.
Žena také vyrazila, ale Seamus byl rychlejší. Vrhnul se vpřed a klouzal sněhem k hlavě. Ta mu však z prstů vyklouzla stejně jako zbraň. V očekávání útoku ho překvapilo, že se žena přehnala přes něj. Posadil se, ometl si sníh z obličeje a sledoval, jak se přikrčila k potrhanému tělu stále svíranému zhrouceným titánem. Prohledala zbytky obleku, vytáhla z něj malý předmět a vítězoslavně ho pozvedla nad hlavu, jakoby to byla nějaká úžasná trofej.
Seamus zamžoural v pokusu zjistit, o co jde. „Kniha?“ Jednou rukou sevřel hlavu v podpaží, druhou zvedl zbraň a zamířil na ženu. Ta se zamračila a v okamžiku ji skryl vířící sníh. Když se sníh usadil, už tam nebyla. Zuřící oblaka nad hlavou začala mizet a sníh tál. Seamus se očistil a postavil na nohy. Jak viděl, stvoření bojující s jeho děvčaty se proměnila v hromádky sněhu a dívky vypadaly ještě použitelně. Pohlédl na Sybelle a šel ji zkontrolovat. Ostře ji nakopl do žeber, až se zachvěla a pomalu vstala. Gestem svolal svůj groteskní doprovod k sobě.
Rychle přepočítal hlavy. „Jedna, dva, tři, čtyři,“ pohlédl na Tombersovu hlavu. „Pět. Ok, jsme všichni, tak jdeme. Máme, pro co jsme přišli.“ Vykročil k západu a pozvedl hlavu před sebe. „Doufám, že za to budete stát, pane Tombersi.“
„Ano, pane,“ odpověděl mladý policista nedůvěřivě. Přestože ještě nikdy neviděl nikoho z komanda Lovců čarodějnic, zástupce Samael Hopkins na to opravdu nevypadal. Zaprášené staré pončo a rozedraný klobouk se širokou krempou neodpovídali kombinaci mystiky a vznešenosti, kterou mladý policista očekával. Těžký šestiraňák a kulatý odznak s beraní hlavou a výrazným nápisem Gilda, byly však důkazem, že muž je tím, za koho se vydává. Legendární Samael Hopkins, důstojník Gildy.
Samael schoval odznak pod pončo a podlezl provaz označující místo činu zanechávajíc ve vlhké půdě hluboké stopy. Puklá zem, vytrhané náhrobky a zbořená kaple vypadali, jakoby je zasáhlo zemětřesení. Na několika místech ležel neporušený nočními událostmi lehký sněhový poprašek. Další policisté se pohybovali kolem a hledali důkazy.
„Je zde spousta škody, ale pouze jedna oběť. Vypadá to na náhodného svědka. Předpokládám, že se jednalo o nějakou menší potyčku gangů. V okrajových částech města je to běžné.“ Policista se odmlčel ve svém popisu. „Pane, jestli se smím zeptat, proč poslali Lovce vyšetřit tak jednoduchý případ vandalismu?“
„Nepřijde vám divné, co tu dělá ten sníh?“ Zeptal se Samael ještě, než přidřepl ke změti stop v blátě. Sledoval směry, kterými se ubíraly. Pozvedl hlavu a zadíval se k jihu, zpět k městu. Pomocí klacíku udělal kolem jedné ze stop čtverec. Byl to štíhlý otisk boty s vysokým podpatkem. „Chci odlitek téhle stopy. Myslím, že se bude shodovat s těmi, které se našly u sanatoria minulý měsíc.“
Policista přiklekl vedle Samaela a zvědavě mu hleděl přes rameno. „Sanatorium?“
„V den vraždy Phillipa Tomberse tam také nečekaně propukla sněžná bouře,“ odpověděl Samael zatímco vstával.
„Phillip Tombers?“ Zeptal se policista.
„Jste obeznámen s tímto případem?“
„Ne, ale byl pochován na tomto hřbitově, pane. Jeho hrob byl rozkopán.“
„Přesně takovéto detaily jsem měl na mysli, když jsem se vás prve ptal, co se tu stalo podezřelého.“ Odpověděl Samael.
Dva muži znovu procházeli hřbitov a hledali detaily, které mohli dříve přehlédnout. Dva další kontrolovali otevřený hrob, zatímco další zapisoval do sešitu poznámky. Že v hrobě neleží Phillip Tombers, bylo jasné hned. Dívčí tělo bylo oblečeno do bílých pohřebních šatů a dlouhé tmavé vlasy byly na krku zapletené. Na hrudi mokval velký flek čerstvé krve. Samael přiklekl a s viditelným zájmem nakrčil obočí.
„Vyzvedněte tělo z hrobu!“ rychle se postavil, popadl policistu za klopy a přitáhl si ho k sobě. „Gildu! Hned! Ať pošlou Death Maršály!“
„Death Maršály? Vážně?!“
„To tělo patří Molly Squidpiddge. Seamus se pro ni určitě vrátí.“
Žádné komentáře:
Okomentovat