Sonnia usilovně zarývala ostruhy do slabin svého koně a bez přestání ho pobízela k rychlejšímu cvalu. Přesto, že jejím hlavním cílem byla pro tentokrát Rasputina, která byla už zatraceně blízko, dychtila slyšet Leveticusovu zprávu o stavu Masamunu. Přímo před ní se na obzoru rozprostírala vlaková stanice Ridley. Ještě párkrát pobídla svého koně a zamířila k odbočce, která na první pohled nevypadala nijak výjimečně, tohle však bylo místo, které hledala.
Přitáhla otěže a její kůň mohl konečně zastavit. Poté přiložila ruku k ústům, ze kterých se vzápětí ozvalo hlasité pronikavé zvolání, připomínající ptačí skřek. Nedaleké křoví se zachvělo a chvíli na to se v její blízkosti zjevila známá tvář důstojníka Samaela. Vyhoupla se ze sedla a ještě než stačila doskočit na pevnou zem, zvolala: „Samaeli, podej hlášení!“
„Ta čarodějnice, Rasputina, právě opouští Hollow March. Není pochyb o tom, že tam měla schůzku s Ramosem. Doprovázejí ji dva Union meni.“
„To je přesně to co potřebujeme. Jestli je to všechno přesně tak, jak říkáš, a tahle ženská má pletky s Ramosem, mohlo by to zapříčinit, že ji ostatní arcanisti přestanou podporovat.“
„Je dost pravděpodobné, že si z Hollow March odváží i soulstone.“
„Pak ji budeme muset dostat právě tady, nemůžeme ji nechat, aby ho jakkoliv použila.“, řekla rozhodně, zatímco uvazovala otěže svého koně k blízkému stromu. Poté se vyhoupla na vršek mohutného kamene a její pohled se zastavil o něco níže na stanici Ridley.
„Za jak dlouho sem dorazí?“, zeptala se.
„Myslím, že na přípravu máme přibližně dvacet minut.“
Sonnia přimhouřila oči. Když pohledem prozkoumávala vlakové nástupiště, zahlédla něco, co se jí nelíbilo.
„No skvělý, co tam dole dělají Death Maršálové? Ti tupci vyplaší naší kořist! Ihned informuj Lady Justice!“
Po kamenném nástupišti stanice Ridley pobíhali Maršálové a horlivě plnili rozkazy, které jim zadával Judge. Stál uprostřed všeho toho dění a snažil se jim vysvětlit svůj plán. Plán jak přišpendlit přijíždějícího Seamuse k chladné kamenné podlaze nástupiště křížovou palbou.
„Nědělejte si těžkou hlavu z civilních ztrát,“ řekl chladně bez sebemenších emocí, „po tom jeho posledním kousku v centru města si určitě dokážete sami domyslet, že je schopen všeho. Musíme ho zajmout nebo zabít za každou cenu!“
Zatímco Judge promlouval ke svým přisluhovačům, nástupiště se pomalu začalo plnit horníky a jinými dělníky. Všichni ti lidé se po vyčerpávající práci vraceli domů do města ke svým rodinám. Všimli si podezřelých hloučků Maršálů na nástupišti a stavěli se od nich stranou, takže místo aby se Maršálové vmísili do rostoucího davu, vznikala mezi jejich skupinami a skupinou nic netušících lidí nápadná mezera.
Společně s nekončícím zástupem dělníků na nástupiště vstoupila i Rasputina a její doprovod. Kráčeli přímo k jednomu ze stánků, který nabízel potřebné zásoby pro cestu do močálů. Jak tak pomalu postupovali skrze dav, na vrcholcích blízkého kopce se objevila lokomotiva. Rychle se blížila k nástupišti a před tím než úplně zastavila, vypustila za hlasitého pískotu oblak bílé horké páry. Rasputinu ten zvuk zaujal, ohlédla se proto přes rameno za pískotem lokomotivy. Koutkem oka však zahlédla podezřelý hlouček. Věděla hned, o koho jde.
„Guilda…“, zašeptala. Její ruce zapátraly v dlouhém kabátu a vytáhly soulstone, který ji dal Ramos. Ve slabých záblescích zapadajícího slunce se leskl zvláštní mléčně bílou září. Hluboce se nadechla, vzhlédla k obloze a vykřikla: „December!“
V poslední době byla bouře jejím stálým společníkem. Vyvolávala ji dohromady s obrovským vichrem a sněhovou vánicí, aby zničila své nepřátele. Tahle schopnost vždycky vyžadovala velké soustředění a nějaký čas na přípravu, avšak ne dnes. Soulstone v jejích rukou vzplanul, obloha nad ní se rozestoupila a mocné údery hromu otřásly celou stanicí. K tomu všemu se po nástupišti prohnal mrazivý vítr. Tohle byla pro nic netušící dav poslední kapka a stanici zachvátila panika. Lidé uvnitř vagónů se s hrůzou začali drápat všemi možnými východy ven a úkryt před hroznou nepřízní počasí hledali v budově stanice. Jejich jediným cílem bylo zachránit své zdraví nebo dokonce holý život. Stačila chvíle a nástupiště zůstalo zcela prázdné, po útěku cestujících zůstaly pouze dokořán otevřené vozy, jen jediný z nich zůstal zavřený, jako by byl při příjezdu prázdný, nebo se v něm někdo skrýval.
Maršálové podezřelý vůz pomalu obklíčili, jejich kabáty vlály v silném větru a klobouky s širokou krempou museli mít pevně naražené na hlavě, aby neuletěly. Dva nebo tři z nich tasili revolvery a opatrně postupovali ke vchodu do vagónu.
Judge vykročil vpřed, zaujal pevný postoj a přes rachot neutichající bouře vykřikl: „Seamusi, vyjdi ven s rukama nad hlavou! Nedělej problémy a možná tě necháme žít!“
Kromě hvizdu silného větru však neslyšel nic. Maršálové zatím trpělivě čekali na svých pozicích, zatímco bouře kolem nich sílila a vzduchem dokonce začali poletovat i sněhové vločky. Jak se chvíle ticha neustále protahovala, napětí houstlo. Judge usoudil, že na odpověď čekal dost dlouho. Pozvedl ruku a chystal se dát signál Maršálům, aby vyrazili dveře a Seamuse přivedli, když v tom se z nitra vagónu zablesklo a objevila se jasná zelená záře. Nashromážděná energie vzápětí prudce vyrazila všechna okna vagónu a Maršály zasypalo poletující sklo.
Zelené světlo se hrnulo z vysklených oken. Ve formě ničivé energie se přelévalo přes nástupiště a protékalo okolo potácejících se Maršálů.
Příslušníci Guildy byli zvratem akce zaskočeni natolik, že si z počátku ani nevšimli zástupu těl hrnoucí se ze všech východů vozu. Podle jejich oděvu vypadali jako obyčejní horníci, ale někteří z nich měli na první pohled krvavá hluboká zranění na hlavě nebo hrudníku. Nástupiště se postupně zaplňovalo davem zombií. Maršálové po chvilce poznali nemrtvé, neváhali a tasili revolvery.
Pod náporem kulek z Maršálových zbraní zombie umírali po tuctech, nicméně moment překvapení byl na jejich straně a za okamžik se ocitli v bezprostřední blízkosti jejich dosud živých nepřátel. Nástupiště se proměnilo v krvavé bojiště mezi živými a nemrtvými. Náhle rachot boje přehlušil uši rvoucí výstřel, který zasáhl Judge do prsou. Energie střely odhodila jeho tělo několik metrů nazpátek a po dopadu zůstal nehnutě ležet na zničené zemi.
Seamus ledabyle scházel schůdky vedoucí ven z vozu. Z hlavně jeho robustní komicky vyhlížející pistole se stále kouřilo, držel ji však pevně a stále mířil na nehybné tělo velitele Maršálů. Podíval se přes rameno a zakřičel směrem k vozu.
„Molly, děvče, vyjdi ven, a nezapomeň na Phillipa!“
Jako odpověď se z nitra vozu ozval nezdravý chrchlavý kašel. Molly vystrčila ven hlavu a její nemrtvé dívčí oči vzhlížely k rozbouřené obloze. „Je tady Seamusi, je tady!“
Obrátil oči v sloup, sundal vysoký klobouk a podíval se nad sebe. „To je jen sníh, Molly. Tak už vylez ven!“
Na celém nádraží zbyla už jen hrstka Maršálů, kteří se zoufale snažili probít záplavou odolných zombií. Ostatní lidé prchli z nástupiště, jen co zahlédli nechvalně známého Seamuse. Nechtěli skončit v jeho spárech, a to ani po smrti. Seamus chvíli sledoval marný boj Maršálů o holý život a poté se otočil k odchodu. Než stačil udělat krok, zarazil se, přímo před ním stála Rasputina, ukazovala na něj prstem a nevěřícně vykřikla: „Ty!?!“
Seamus zíral na čarodějku, která stála přímo naproti němu. Párkrát mrknul a chvíli sledoval její siluetu. „Oh, Molly, tak ty si myslela… ji.“
Rasputina pozvedla ruku, vítr jakoby náhle směřoval do její dlaně a tam se hromadil. Po chvilce dlaň sevřela a celou rukou rychle švihla, přímo na Seamuse se hnal proud sněhu. Když ho sněhový vír obtočil a chystal se ho pozřít, sáhl pod kabát a vytáhl z něj tajemné, podivně vyhlížející zařízení.
Rasputina pozvedla ruku, vítr jakoby náhle směřoval do její dlaně a tam se hromadil. Po chvilce dlaň sevřela a celou rukou rychle švihla, přímo na Seamuse se hnal proud sněhu. Když ho sněhový vír obtočil a chystal se ho pozřít, sáhl pod kabát a vytáhl z něj tajemné, podivně vyhlížející zařízení.
Zadíval se na Rasputinu, na tváři široký úsměv. Měl škodolibou radost z toho, co té čarodějnici právě předvedl. „Dnes ne děvče, dnes jsem se na tebe připravil!“
Ještě jednou stiskl spoušť své zbraně a poslal vlnu zeleného plamene přímo na Rasputinu, nápor větru však strhl ohnivou kouli stranou. Smrtící plamen narazil do stěny stanice, která okamžitě vzplála.
Kousek od stanice, na kamenném útesu, Sonnia a její důstojník Samael sledovali chaos odehrávající se na nástupišti pod nimi. Sonnia s hrůzou v očích sledovala, jak z čistě bílého napadaného sněhu povstal hrozivý ledový golem, zvedl jeden z vagónů a hodil ho přímo na Seamuse. Vlna ohně z jeho plamenometu ho však proměnila v roztavenou škváru a jako zázrakem ho minula. Potřásla hlavou, „Tímhle tempem z té stanice nic nezbude.“
Zatímco sledovala scénu boje pod nimi, Samael si kousek od ní pohrával s velkým elektronickým zařízením. Byla to mobilní radiostanice a jediné sluchátko, které s ní bylo spojeno pevným kabelem, si Samael tiskl k uchu. Sonnia mezi hlasitým šuměním rozeznala hlas Lady Justice.
Samael chvíli poslouchal, poté k ní vzhlédl a předal zprávu: „Lady Justice velí k útoku.“
Sonnia se zasmála a napřáhla ruku. „Zbláznila se? Dej to sem!“
Popadla zařízení a přiložila si ho k ústům. „Necháme je, ať se pobijou, potom vyrazíme do toho pekla a dorazíme toho, kdo zbude!“
Z vysílačky zapraskal hlas Lady Justice, „Judge je mrtvý a zbytek Maršálů bude rád, když se odtamtud dostane se zdravou kůží. Ti dva spolu budou bojovat tak dlouho, dokud se nevyčerpají a nezjistí, že je to celé k ničemu. Poté se oba s největší pravděpodobností pokusí uniknout. To nesmíme dopustit, vždyť Seamus povraždil celý vůz dělníků!“
„Zatraceně! Vyrážíme dolů ke stanici!“ Sonnia do mikrofonu poslala poslední nadávku, sluchátko strhla z hlavy a mrštila celou radiostanicí daleko od sebe. Samael ji naštěstí zachytil dřív, než dopadla na skalnatou zem a opatrně ji připevnil k sedlu. Oba se rychle vyhoupli na koně. Sonnia vzala do jedné ruky otěže a druhou tasila obrovský meč, který měla připevněný na zádech.
„Jaký je náš plán?“, zeptal se Samael.
Podívala se na Samuela, pokrčila rameny a řekla, „K čertu s plánem!“, plácla svého koně plochou stranou svého meče a rozjela se vstříc stanici se Samuelem v patách. Řítili se tryskem a rychle se přibližovali, oba účastníci boje si jich naštěstí ještě nevšimli. Veškerá jejich pozornost směřovala k soukromé válce, kterou spolu vedli na zničeném nástupišti. Jejich dlouhý boj připomínal dokonalý šermířský souboj, kdy jakkoliv excelentní výpad je odražen důmyslnou obranou. Tihle dva sice nebojovali meči, nicméně za škodu, kterou svým bojem doposud způsobili, by se nemusela stydět žádná armáda.
Z hořících trosek stanice, skrze plameny, jistým krokem přicházela osamělá ženská postava. Její obrys tvořil ostrý kontrast s hořícím peklem za jejími zády, a z každého jejího pohybu vyzařovala sebedůvěra. Přistoupila k hloučku zbylých Maršálů, kteří doposud zápasili s nemrtvými. Jemné rty se pohnuly a z úst vyšel tichý šepot: „Odejděte v pokoji…“. Nemrtvá těla se bezvládně sesunula k zemi, jejich duše se na její výzvu odebraly ke klidu.
Lady Justice tasila meč, namířila jím přes nástupiště přímo na Seamuse a pevným hlasem Maršálům rozkázala: „Na můj povel, zaměřte se na Seamuse. Sejměte ho!”
Seamus se ocitl v prekérní situaci. Hořák, který doposud svíral v ruce, se zasekl. Přes veškerou jeho snahu už z něho nevycházel žádný plamen, který ho do téhle doby držel ve výhodě. Vytrhl zářící drahokam z ústí hořáku a podával ho Molly, „Tady děvče, podrž to na chvíli.“
Molly poslušně stála po jeho boku, kolébala Phillipovu hlavu v náručí. Když otevřela ústa, chraplavým hlasem zaskřehotala: „Seamusi! Támhle je!“
Rasputina postávala jen pár kroků od nich. Nad její rozevřenou dlaní poskakoval miniaturní větrný vír, každou chvíli se ho chystala vrhnout proti nim. Seamus klesl na kolena, shodil brašnu a začal se v ní přehrabovat. Na poslední chvíli z brašny vytáhl předmět, který se nápadně podobal obyčejné konzervě. Vyškubl kolíček na jejím vrchu a z konzervy se ihned začala linout oblaka hustého dýmu, která je ukryla před nepřáteli. „Ochutnej trochu vlastní medicíny!“
Rasputina rychle švihla rukou, větrný vír vyletěl z její dlaně a rozehnal veškerý kouř, chránící Molly a Seamuse před jejími útoky. Hloupě se tvářící Seamus s vytřeštěnýma očima stačil jenom prohlásit: „No jasně, vítr…“
Na tváři čarodějnice se objevil jízlivý škleb, znovu pozvedla ruku a na její otevřené dlani se koncentroval další ničivý vír. Nic ji už nebránilo ho vypustit proti svým nepřátelům.
Sonnia seskočila ze sedla, ladně dopadla na zbytky dlážděného nástupiště. Pozvedla svůj meč, jeho ostří nad její hlavou opsalo široký oblouk a se šíleným řevem ho zabodla do zbytků dláždění. Meč prorazil podlahu a ze země jako gejzír vytryskl sloup zářícího ohně. Ohnivý gejzír vyrazil prudce přímo proti zaskočené Rasputině. „Shoř v pekle!“
Na opačné straně nástupiště Lady Justice sklonila svůj meč a rozkázala: „Palte!“. Seamus opět přiživil svoji pověst nesmrtelného, otočil hlavu k Justice zrovna, když vykřikla rozkaz. Z úst se mu vydralo rychlé „Oy!“, popadl vedle něho stojící Molly za rukáv a strhl ji přes okraj nástupiště, právě včas, aby se vyhnuli smršti kulek. Chvíli na to vykoukl přes okraj, pozvedl pistoli a namířil na Lady Justice, křesadlový zámek cvakl a kulka mířila přesně ke svému cíli. Lady Justice však srazila letící kulku mečem, s takovou lehkostí, jako by to byl jen nějaký otravný hmyz. Tvářila se dost rozmrzele.
Oheň, který spaloval Rasputinu se náhle rozplynul, uhasil ho chladný vítr. Čarodějnici došlo, že nebude dlouho trvat, než se Sonnie podaří ji dalším ohnivým útokem zranit a rozhodla se pro útěk. Otočila se, udělala první rychlý krok, ozval se však skřípavý kovový zvuk a nohu ji sevřela prudká bolest. Zasténala, skácela se na zem, rukou nahmatala robustní past na medvědy, která jí nemilosrdně drtila nohu. Samuel se postavil nad kvílející čarodějnici a suše řekl: „Jsi zatčena.“
Všimla si, že past svírající její nohu, je silným řetězem připevněna k hrušce jezdeckého sedla Samuelova koně. Došlo ji, co chce udělat a její oči se při té myšlence rozšířili hrůzou. Měla pravdu, Samuel jemně udeřil koně přes bok. Kůň hlasitě zaržál, postavil se na zadní a dal se do rychlého cvalu. Řetěz připevněný k sedlu se s řinčením napnul a vlekl řvoucí čarodějnici za cválajícím koněm. Sonnia triumfálně zvolala: „Dostali jsme ji!“
„Kryjte mě!“ štěkla přísně Lady Justice. Maršálové na její rozkaz odpověděli další salvou kulek do místa, kde se dosud krčil Seamus s Molly. Seamus se opět přehraboval v brašně a hledal cokoliv, co by mu pomohlo přežít. Vlastně ani nevěděl, co v brašně nahmatal, ale doufal, že právě tohle ho odsud dostane. Zvedl hlavu, aby se rozhlédl. Bylo však příliš pozdě, na okraj nástupiště, kde se schovával, dopadla Lady Justice.
Její tvář neprozrazovala vůbec nic, žádný náznak emocí. Přes pásku na obou očích nemohla Seamuse vidět, přesto zcela chladně a odměřeně zabodla svůj meč do jeho ramene a přišpendlila ho k zemi.
Pokusil se přes všechnu bolest vytáhnout meč z ramene, ale neměl na to už dost sil. Zatímco se pokoušel vysvobodit, k Justice se připojili i Sonnia se Samaelem. Samael vedl koně, který za sebou táhl bezvládnou Rasputinu. Zastavil a začal ležící čarodějnici prohledávat. V jedné z jejích kapes našel deník Phillipa Tombera.
„Podle toho zápisníku mířila k ruinám.“, řekl, zatímco si klekal vedle Seamuse. „Byl to cíl i tvé cesty, že je to tak Seamusi?“
Seamus se zasmál, jeho smích byl pokroucený bolestí vystřelující z jeho zranění na rameni. „To víš, chlapče, mám tam parádní letní sídlo.“
„Musíme tam hned vyrazit. Možná i ostatní mají namířeno právě k ruinám. Měli bychom to tam zabrat dřív, než se to podaří třeba právě jim.“, řekla Sonnia zatímco zasouvala meč do pouzdra na jejích zádech.
Samael odvětil: „Zvláštní Sonnio. Naším úkolem je především uvěznit tyhle dva. Tvůj zájem o to místo přesahuje rámec tvých povinností jako příslušníka a důstojníka Guildy.“
Zasupěla, pomalu začínala rudnout v obličeji. Nebyla zvyklá na odmluvy nebo někomu něco vysvětlovat. Její hněv se dostal skoro až na povrch, když v tom koutkem oka zahlédla Molly. Zubožená nemrtvá dívka klopýtala přímo k nim, upírala na ně prázdné vyhaslé oči.
„Síla, kterou Seamus hledal v ruinách Kythery může stejně dobře posloužit i vám. Je to sídlo temných sil, ale zároveň má moc vymýtit veškeré nemrtvé z tohoto světa, navždy...“
Každé její slovo provázel bublavý zvuk, vycházející z jejího hrdla. Zakašlala, vyplivla na zem chuchvalec krve a pokračovala.
„Milostivá… zapřísahám vás. Nechte mě v klidu zemřít. V Kytheře můžete skončit všechno tohle zlo.“
Sedící v koňském sedle, Ramos skrze přibližovací skla sledoval události, které vedly ke zničení stanice Ridley. Pozvedl komunikační přístroj a zavelel: „Jossi, připrav Leviathana.“
by Kingdav
Žádné komentáře:
Okomentovat