Po dlouhé době jsem vyrazil na turnaj v Malifaux, který se již tradičně konal v pražské budově O2. Už od začátku nebylo jisté, zda dorazím včas, protože dle mého spolucestovatele Bahary není 38 minut na přejezd dostatek. Neustále jsem se uklidňoval tím, že plzeňáci dorazí později, a že tak bude času habaděj. Byla ve mně malá dušička, když jsme za deset deset vcházeli do místnosti turnaje, kde naštěstí půlka (ta z města piva) chyběla.
Rozhodl jsem se oprášit Ramosův kabát, promazat mechanické panožky pavouků a spolu s davem rozlícených horníků bojujících za lepší zítřky jsem vyrazil hájit své zájmy. Shodou okolnost, potkal jsem se jenom se samými arcanisty a jednou lovkyní čarodějnic. Jak typické.
První los mi určil Hrocha a jeho Soňu. Spolu s ní tam byl Samael Hopkins, 2 Wichlinové, Executioner a pár dalších. Šikmý deploy a na hlavní úkol ničení důkazů, kromě toho jsem měl zabít Samaela a Soňu.
Proti lovkyni čarodějnic jsem ještě nehrál, takže jsem byl zvědavý, co provede. Hra to byla zajímavá až do konce. Na první pohled by se mohlo dát, že jsem od začátku prohrával, no dobře, opravdu jsem už od začátku prohrával, ale právě Malifaux mě naučilo, nikdy se nevzdávat, ono to nějak dopadne a dopadlo. Kolem třetího kola mi totiž na stole už mnoho modelů nezůstalo.
Executioner si poradil s pavoučí swarmou, large arachnid taky pošel, malí pavoučci odcházeli sotva si protáhli panožky a trio horníků s Johanem bylo také na pravdě boží. Johan se na první ránu předvedl, když mocně picnul Samaela tak, že mu zbyly 2 životy. Jenže pak umřel a na Slow to die Samaela neubil, neb v mém balíku kulminovala erupce špatných karet. Na ruce jsem držel úplné plívy a naděje, že už by konečně mohly chodit ta velká čísla, pomalu uhasínala.
Nakonec výsledek 4:6 pro Hrocha, jelikož si splnil oba vedlejší úkoly a napůl Slaughter, já nepobil důkazy, takže smolík.
Začíná Arcanistická šaráda, protože dědek Ramosácka dostal zálusk na mladé masíčko svůdně odhalených stehen Kotlety Dubové (Colette), kterouž za podvazky tahal Zdendalini. Hráli jsme na luxusně zaplněném stole terény, kdy se běhalo po dřevených cestičkách a uprostřed stála obrovitá věž. Ta hrála velice důležitou roli.
Já hrál gang ve stejném složení a Zdenda nasadil Kotletu, Kaeris, Mechanického jezdce, Johana, Taelor a Metal Gamina.
Já měl čtvrtinky a nechtíce pálit jediné 2 SS, nechal jsem si je, že bude pavouků dost. Nebylo.
Rozdělil jsem síly na 3 části – levé křídlo kryl Johan, kterýžto se šel utkat se svým protějškem, zbaběle se krčícím za plotem. Středem šel Ramos, hejno pavouků a velký arachnid, pravé křídlo bylo v režii horníků.
Zdenda si dal za úkol zabít hejno pavouků, a tak po nich šel tvrdě. Kaeriska vylétla druhé kolo na věž, kde stála, kochala se vyhlídkou a tu a tam hodila ohnilou kouli někam dolů, kde to pavouky pálilo. Hejno dostalo šlupu asi za 6. Rozpadl jsem pavouky a Kill protége se přemístilo na jednoho pavoučka, kterého se pokusil zabít mechanický jezdec vrhnuvším kopím. Netrefil však a stálo jej to život a Zdendu 2 body. Cíleného pavouka zabil Ramos, vyléčil jím jiného a nového vyrobil. Velký arachnid mezi tím ukázal jezdci, jak bolí cirkulárka s armor piercingem.
V případě pravého křídla můžeme mluvit o naprostém fiasku. Horníci se dostali přes svou schopnost vykopávat se do šesti palců od kamaráda horníka přímo k Taelor, kde jí nejprve obdivovali koukající ňadra, aby pak totálně zbylí jí neudělali zhola nic. Naopak pak mohli obdivovat její kladivo, které začalo úřadovat.
Když nás utli, měl jsem před sebou poslední kolo, které by se možná mohlo nést v duchu podobně slavné závěrečné etudy jako v případě minulé hry, kdy mi Taelorka sama naběhla do spárů a byla poblíž elektrické kreace a Ramose, kterému jen probíjely prsty, aby té kladivoholce ukázal pravé AC/DC. Jenže vypršel čas. Smolík, takže Zdenda dostal 6 bodů a já ni prdu.
Tak jsem si aspoň zahrál proti Rasputině. Únava se na nás podepsala na obou.
Já měl za úkol ukrást poklad, Hydra držet objektiv kus od středu stolu. Taky mi musel přežít Ramos a ubránit deploy.
Dostal jsem kvalitní bolehlav a i protivnice Hydra nevypadala nejživěji. Přesto ačkoliv bylo na hrací ploše často pod nulou, nálada panovala výborná. Bohužel, můj balík se rozhodl vybít si všechnu svoji frustraci z předchozích her na mé protivnici.
Na ruce jsem sice měl úplné plívy, ALE cokoliv bylo potřeba fiknout, ať už hit, dmg anebo def, tak jsem skoro vždy tipnul dostatečné vysoké číslo. První kolo jsme se k sobě jen přibližovali a od druhého už začala vánice a koulovačka. Málem mi nevyšel plán s vykopáním horníků u pokladu, protože Hydra začala a rovnou mi na ně poslala Razorspine Ratlera, což je bestie, která chatuje do deseti palců a ještě za jednu akci. Jenže naštěstí jen kousla a nestihla utéct pryč (což taky umí!), a tak skončila s krumpáčem v makovici.
Dost nepříjemně mě překvapila možnost kouzlit prostřednictvím modelů s frozen heart. Takže mi omrzlo pár pavouků, horníků a i Johanovi naskočila husí kůže, protože mu zbyly 2 životy. Naštěstí jsem tím směrem poslal jednu pavoučí swarmu, která se ukázala být díky armoru jen velmi těžko zabitelná, a tak mohl horník s pokladem i Johan utéci. Ramos mezi tím seděl na zadku v deployi a tři kola kutil pavouky, aby z nich v době, kdy zmrzlíci už už šmátrali po svém objektivu, vzniklo hejno, které začalo úřadovat na druhém křídle soupeřčina gangu. Vrcholem dne byli dvě kola boje, ve kterém Rasputina dostala podvakrát paralýzu, což definitivně nahnulo již tak šikmou plochu, na které balancovala. Nakonec jsem, skoro až s hanbou, vyhrál 8:0, protože mi chodily karty a soupeřka mi i trochu pomáhala.
Nakonec jsem skončil na dvanáctém místě, nu, mohlo být lépe, ale což. Něco jsem uhrál, jsem spokojený. Jenže tím pro mě dobrodružství nekončilo, ba naopak by se dalo říci, že bylo ještě vyšperkováno k dokonalosti.
Ve vlaku domů jsem nejprve pojedl večeři, hověl si a užíval odeznívající bolehlav. Přisedla si ke mně maminka s asi čtyřletým prckem. Mladý infant okamžitě jal se projevovati silně hlasitě. Ječivým hláskem elegantně krájel můj mozek na tenké plátky, jež pak griloval drobným pofňukáváním. Jistě pak lze pochopit, jaká byla má radost, když jsme se začali blížit ku Pardubicím. Jakoby to infant tušil, prohlásil zcela rezolutně: „Maminko, je mi nedobře,“ a učinil to s tak vážnou tváří, že jak matka, tak já okamžitě jali jsme se loviti z batohů igelitky.
Já jej našel první.
Bohužel pozdě.
Mireček zhluboka se nadechnut, zeblil kompletně sebe i mě a teprve druhou várku hodil do nastaveného sáčku.
Tehdy jsem opravdu zalitovat, že jsem si dal do té doby tak vynikající pařížský salát.
Zato kluk měl najisto kinder bueno a špenát, jak maminka komentovala důkazy na podlaze a všude okolo.
by Shadowulf
1 komentář:
paráda, hlavně ta tečka nakonec je bomba :-)
Okomentovat